Den 2 …Jahoda na útěku (citrón v zrcadle)

Den 2 – Božka má plán (a fakt mě nešetří)

Dnešní ráno? Upřímně? Jako by mi přes noc někdo ukradl hodinu života.
Aha. On ji fakt někdo ukradl. Děkujeme, střídání času. Moc milé.
Můj biologický budík teď sedí v koutě, fňuká a drží se za žaludek. A moje chuť hýbat se? Někde mezi “možná zítra” a “co kdyby se místo mě hýbala Božka?”

K tomu všemu mě bolí pata. Jooo, o tom jsem se včera cudně nezmínila.
Mám totiž asi ostruhu. Dlouholetou. Věrnou. Jako domácí mazlíček, co se neptá, jestli ho chci.
Včera při běhu jsem měla pocit, že porodím tak deset malých Božek, každou s vlastním pípákem a pichlavým komentářem.
Ale! Zázraky se dějí. Po dvou kilometrech se to rozchodilo. Po třech rozběhalo. A po pěti jsem byla už tak znecitlivělá, že bych možná i tančila… kdyby mě někdo nadzvedl.

Dnes ráno to ale šlo ztuha.
9:30.

Mám v sobě banán, oblíbené kafe a předstírám, že pracuju. Božka mezitím krouží kolem jako andělský dron, co ztratil trpělivost.

„Tak co, madam? Hodina v háji, pata v bolestech, nálada v mínusu… IDEÁLNÍ ČAS VYRAZIT VEN!“

„Božko, já…“
„Žádný já. Máš nohy, máš legíny, máš mě. Jde se. A nebo tě oblíknu sama.“

Nemám šanci. Dopíšu. Dopiju. A běžím. Teda nejdřív kulhám. Pak to přejde.
A nebo taky ne. Ale jdu. Protože Zadek v pohybu, křídla v akci – to není jen slogan. To je životní styl. Nebo aspoň 100denní diagnóza.

16.30 h

Dneska jsem to dala.

5,5 kilometrů.

A taky jsem se skoro položila. Hotová. Vyplivnutá. Vyždímaná jako ponožka z tábora. Když jsem se pak podívala do zrcadla, vypadala jsem kysele jako citrón, co spadl do kafe místo do vody.

A do toho Božka.

Ta moje malá motivační příšerka v legínách.

Rozhlédne se, protáhne křídla, vzlétne asi 12 cm nad zem a zahlásí:

„Vypadáš jako čerstvá jahoda po běhu. Červená, šťavnatá a s… jemnou texturou.“

Jahoda?! Proč ne rovnou celý ovocný salát? Cítím se jak vymačkaný grep, kysele jako citrón a teď i jahoda s texturou, která dává signál, že už toho dnes mám fakt dost.

Chvíli přemýšlím, zda se andělky dají upéct do koláče.

Poprvé jsem dala běhu formu. Žádný nahodilý úprk od plotu k plotu. Dnes to byl trénink. Regulérní.

S rozehřátím, intervaly, výdechem, potem a dramatickým závěrem v zrcadle. Ten pohled byl pro bohy.

Dnešní stylový trénink:

– 10 minut chůze na zahřátí (v překladu: „než si to rozmyslím“)

– 15× (1 minuta běh + 2 minuty chůze)

– 10 minut chůze na výklus (nebo zoufalé odkulhání domů)

Do toho hodinky a Božka synchronizovaně pípali, cinkali, mávali, hecovali… jako bych šla do televizního souboje o život. A místo výhry – pata v ohni.

Přísahám, že jsem na tom konci kulhala jak Angelika… vlastně Peyrac :-).

Zítra zvažuji buď zvolnit, nebo sednout na rotoped.

A nebo si na nohy nakreslím křídla. Třeba to Božku zmate.

Božka dnes říká:

„To, co cítíš v nohách, je pokrok. A možná i lehká smrt. Ale hlavně pokrok.“

Božčina výzva dne:

„Vždycky, když vstaneš ze židle, udělej 3 dřepy. Pokud u toho zanadáváš, přidej čtvrtý. Karma se počítá.“