Den 1

29.3.2025

Oficiálně jsem dnes začala.

Jo, už po několikáté. Ale dneska to bylo jiné. Protože tentokrát jsem to nebyla jen já. Tentokrát mi přímo z nebe spadla trenérka.

A to doslova.

Jela jsem si tak na koloběžce, mezi pařezy, s větrem ve vlasech a dvěma chlupáči po boku, když tu náhle – prásk! Něco mi přistálo na zádech. Zastavila jsem, ohlédla se… a tam seděla.

Malá, kulatá, v legínách s křídly. Trochu omráčená, rozhodně zmatená, ale pevně rozhodnutá.

„Promiň, trochu jsem minula přistávací dráhu. Jmenuju se Božka. A asi ti mám pomoct.“

Od té chvíle to beru jako znamení. Protože když ti spadne z nebe andělka – i když trochu pomačkaná – nemůžeš to ignorovat.

A tak jsme tu. Dvě holky. Jedna odhodlaná něco změnit. Druhá trochu upatlaná od obláčků, pomačkaná z přistání, ale připravená komandovat. A ještě se u toho smát.

Sotva se vzpamatovala  evidentně z šoku, chytla se mě jako klíště. A jelo se dál. Celých 8 kilometrů se vezla. Prý si potřebuje „rozmyslet tréninkový plán“. No jasně.

Doma jsem si myslela, že je klid. Dala jsem si kafe, sedla na záchod, začala psát post na Facebook… a vtom:

„Vstávat! Teď je ten správný čas jít běhat!“

„Ale já…“

„Žádný já. Legíny máš? Tak pojď.“

A tak jsem šla. A běžela. A šla. A funěla. Celých 5 kilometrů střídavě chůze a běh. Božka cupitala vedle mě a občas mi poplácala po rameni. Nebo to byl můj vlastní pot, těžko říct. Ale šly jsme v tom spolu.

Božka dnes říká:

„Na zádech už jsem se svezla, teď si zasloužím show!“