Den 3 . Pata rozhoduje, Božka trucuje

Ráno mě přivítala bolest v patě tak výmluvná, že jsem pochopila – dneska se běhat asi nebude. Místo toho jsem se vydala na výpravu do obchodu pro mé nové běžecké boty. A ne jedny – rovnou dvoje! Protože když tě vede intuice a pata, nemá cenu odporovat.

Zatímco jsem zkoušela pár za párem, Božka kroužila kolem jako blonďatý kolibřík na kofeinu. Neustále mi cpala nové modely pod nos a šeptala: „Tyhle mají křídla, tyhle jsou nejrychlejší, tyhle tě přenesou přes lenost!“

Nakonec jsem ji jemně, ale rozhodně posadila:

„Božko, sedni si na ten svůj andělský zadek a počkej, až moje pata rozhodne.“

Trochu se urazila. Sedla si asi pět metrů ode mě, zády ke mně, nožky lehce pohupovala ve vzduchu a mlčela. Ale vím, že si tam v hlavě šila nový plán, jak mě ještě dnes rozpohybovat.

Odpoledne přišel čas činu. Můj boj… běh.

A víš co? V nových botech to byla mňamka! Jako běžet v papučkách z obláčků. Sametové, lehké, jako by mě samy nesly.

Božka samozřejmě nenechala svou křivdičku spát:

„Vidíš? Vidíš? Říkala jsem ti, že TYHLE jsou ono! Měla bych dostat pochvalu, nejmíň diplom. Být andělkou poradkyní není žádný med!“

Tak jsem jí dala alespoň mrknutí a občasný souhlasný pohled. Ale jinak jsem si běh vychutnala… po svém. A to, že Božka opět mluvila celou cestu, už vlastně beru jako součást výzvy.

Jediný zádrhel mého andělsky ladného běhu? Příroda volá. A volá často.

Přesně po dvou kilometrech přichází rituál: hledání vhodného křoví. Zpocená, zadýchaná, snažím se svléct legíny, které se mi teď zdají být z přilnavého titanu. O oblékání zpět ani nemluvím – to je výkon srovnatelný s jogínským závodem.

A u toho samozřejmě Božka neztichne. Nikdy.

Zatímco já zápasím se šňůrkou od legín, ona sedí na větvi a mudruje:

„Víš, že čůrání během běhu je známkou aktivovaného metabolismu? A taky odvahy! A taky přirozenosti! Vítej ve světě opravdových bojovnic s močákem z oceli!“

V tu chvíli jsem jí chtěla zavázat křídla do uzlu.

Ale nakonec jsme se zase obě rozběhly – já ve svých sametových botách a Božka za mnou, mávající jako roztleskávačka… no dobře, jako urputná roztleskávačka s misionářským zápalem.

Božčina hláška na závěr:

„Pravá hrdinka se nebojí křoví. A nebojí se ani toho, že se jí legíny zaseknou v podpaží.“